Momentálně nejvíce fotím děti. Což je asi také dané tím, že sama mám holčičku a tím pádem ji fotím neustále. Fascinuje mě sledovat, jak se děti vyvíjí, zjišťovat kdy se fotí rády a kdy raději utíkají co nejdál ode mě. Vystudovala jsem pedagogickou školu a tak jsem si vždy myslela, že budu učitelka ve školce. Fotografování dětí není až tak daleko od mého oboru, i zde je důležitá psychologická nebo pedagogická stránka. Každý úsměv si musíte zasloužit, ale když vám ho dají, tak je to, to nejkrásnější a nejupřímnější, co od nich dostanete. Za to běhání za nimi to prostě stojí…
Na klasický fotografický newborn (uspávání a pózování miminek) si ještě netroufnu. Ale takový domácí lifestyle (přirozené snímky v domácím prostředí) mám ráda.
Pak jsou nejlepší cca 4-6měsíční děti. Krásně drží hlavičku, na celý svět se smějí a ještě daleko neutečou.
Kolem roku už začínají útěky po čtyřech nebo už po dvou. Ale i takto staré děti se nechají a rádi si prohlédnou, co jim dáte.
Krize je, když děti chodí a neposedí. Což je po tom roce. Musí přece poznat svět a někam se podívat. Zde je moje běhání, kam dítě tam i já.
Před druhými narozeninami jsou dvě varianty, buď dítko zpomalí (vydrží sedět nebo stát) nebo naopak zrychlí (ukážou vám, co je to běh) Jsem šťastná, že moje dcerka má spíš tendenci zpomalit, ale kdoví co mě ještě čeká.
Samozřejmě u dětí záleží hodně na povaze, jestli jsou bojácné či naopak, to vše zjistí fotograf.
Ve školkovém věku (3-6 let) se to liší podle jejich délky pozornosti. Zvlášť když je něco nebaví, tak to prostě nedělají.
A školní věk (6-15 let) se dělí na dva tipy dětí. Ty co focení mají rádi (případně jim to nevadí) a ty co to nenávidí (bojkotují vše, co se dá atd.) V tomhle případě zde můžou fungovat úplatky (doslova lízátko za fotku) a třeba i tyto děti trochu zbourají své hradby a ukážou vám, jací jsou skutečně vevnitř.
Pomalu odborná psychologie, ikdyž pokud si to čte někdo moc vzdělaný, musím podotknout, že jsou především mé zkušenosti z praxe, ne naučená literatura.
Každé dítě je jedinečné.
